Nikdy jsem se nepovažoval za velkého cestovatele, tedy pokud nebereme v úvahu tělesné rozměry kolem pasu. Podívat se do cizích krajů jsem ale vždycky chtěl a toužil se podívat do míst, která jsem znal pouze z filmů a knížek nebo obrázkových časopisů s vybledlými fotografiemi.
Mám to štěstí, že se mi už mnoho těchto snů splnilo. Začalo to Eifellovkou v Paříži, ke které jsem s kamarádem dostopoval před dvaceti lety a pokračovalo dál přes norské fjordy a ledovce, Stříbrné jezero z Vinetoua, New York, Niagarské vodopády, vyhlídkový let nad Grand Canyonem, San Francisco, Las Vegas, Hollywood, Yellowstone, sicilské sopky, rumunské hory, Slovensko, Havajské ostrovy, Aljašku, Yukon, Patagonii, Indonésii, znovu Las Vegas, kde jsme měli dokonce svatbu, Island a nakonec Laponsko. Nakonec? Je pravda, že od té doby co cestujeme ve třech se destinace výrazně zkrátily a každá cesta dál, než na dětské hřiště je úspěch, ale nestěžuju si. Však ono to znovu přijde.
Rád bych na tomto výročním Caminos festivalu prezentoval mozaiku těchto míst, proč jsem tam jel, co jsem chtěl nejvíc ze všeho vidět a zažít, co se povedlo, co třeba taky ne, a co se naopak povedlo tak, že jsem toho dosud plný.
 |
|||
|
Jaroslav Rejcha |
|||
|
Vystudoval jsem VŠE v Praze a teď normálně chodím do práce. Moc mě baví čaj a čajování, ale také filmy, mariáš a fotografování. Naprostou většinu cest jsme podnikli spolu s manželkou Gabčou, se kterou máme krásnou dceru Jarušku, která projevuje excelentní manažerské dovednosti a jednou určitě bude ředitelka Zeměkoule, takže bude asi taky dost cestovat. Nejdál jsem byl na Havajských ostrovech (časový posun o 12 hodin). Nejvýše na Mauna Kea, Big Island (Havaj), která je i s podvodní částí vysoká 10 205 m, což z ní činí na Zemi nejvyšší horu, která při měření od báze převyšuje i Everest a dá se tam vyjet autem. Nejhlouběji v Bad Water, Death Valley 86 metrů pod mořem. Nejseverněji v Norsku na mysu Kinnarodden. Nejjižnějši v Ohňové Zemi v Patagonii.
|
|||
|
|
|
