Dva roky uplynuly od mého odjezdu na dobrovolnickou misi do dětského domova HAPPY HOME. Vzpomínám na dobu, kdy jsem přijel nadšený a plný ideálu. Plný úsměvu a radosti z toho, že mám práci na míru – využiji znalosti ze speciální pedagogiky, fyzioterapie, fotografování, cestování a ještě budu v kultuře, která je mi blízká. Netušil jsem, že přijde doba, kdy mi bude do breku. Spolu s mladým učitelem Kishorem a dobrovolničkou Evou zjišťujeme, že to, co se zdá na první pohled tak krásné a dokonalé, je jen hezký obal.
Během pár týdnů vychází na světlo týrání, zastrašování, ponižování, šikana, zneužívání, finanční úniky. Z podpory dětí uvnitř se stane snaha dostat je ven. Z bezpečnostních důvodů musíme opustit Happy Home a pokračujeme v nebezpečném boji z venku. Naše snaha se postupně dostává do podvědomí nepálských i zahraničních médií, mezinárodních organizacích, ale hlavně do podvědomí obyčejných lidí.
Jsou to již dva roky a boj stále neskončil. Bojujeme na několika frontách a věříme, že spravedlnost nakonec zvítězí.
 |
|||
|
Martin Bitman |
|||
| Speciální pedagog a fyzioterapeut, jeho životem jsou obory pomáhajících profesí. Věnuje se zejména osobám s tělesným a kombinovaným postižením. Pět let pracoval v Jedličkově ústavu v Praze, momentálně působí ve stejném oboru ve Velké Británii. Přesto, že je poslední dobou většinu času v zahraničí, neustále spolupracuje s Jedličkovým ústavem a neziskovou organizací Země lidí. Svoji práci se snaží propojit s největším koníčkem, cestováním.Jeho cesty vedly do Indie, k Indicko-Pakistánské hranici, do Ladakhu, Kašmíru, Nepálu, Thajska, Laosu, Kambodži, Singapuru, Malajsie, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu.Nejraději cestuje vlakem. Proto se zamířil i Transsibiřskou magistrálou do Mongolska, železnicí přes Dánsko, Švédsko a Norsko na Lofoty a vlakem z Prahy přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, do Tádžikistánu.V neposlední řadě po zemi přes Balkánský poloostrov do Turecka, Sýrie, Jordánska. A také "výlet" do Iránu. | |||
|
|
|
